Kratochvilná vyprávění o Vyskytné : 

 

 

Na této stránce bych Vás ráda seznamovala s příběhy (dnes už pro nás úsměvnými), které se opravdu v minulosti ve Vyskytné udály a jsou popsány v několika knihách či brožurách. Snad Vás pobaví stejně jako mě. 

 


V „Manuálu pelhřimovské městské rady" se  dočteme, že roku 1678 o svatodušním úterý měli v České Vyskytné mezi sebou nevoli syn Václava Urbana Mikoláš s jinými. Když Mikoláš ulomil nohy od stolice, na nich seděli Pavel Myslivec a Jan Dolejší, hospodář, s jednou panskou děvečkou upadli na zem. Tu se do sebe pustili Mikoláš s Pavlem Myslivcem. Ondřej, syn Adama Čermáka, udeřil při tom nahoře sedícího Pavla Myslivce v hrdlo štěpinou tak, že po malé chvilce skonal. Tento případ byl rozhodnut až v červnu 1680, kdy magistrát rozhodl, že Ondřej Čermák má polepšit svůj život a dvakrát klečet s mečem před kostelem a dále má složit pokutu, ze které by dostala vdova po nebohém Myslivcovi. Ostatek má připadnout ke kostelům, prvně k tomu, kde odpočívá nebožtíkovo tělo. Mikoláš, syn Urbanů, jakožto původce všeho, měl ženě nebohého Myslivce dát jistý peníz a opatřit něco obilí. Skutečně 19.7.1681 je zápis, že pokuta od Ondřeje Čermáka byla cele rozdělena záduším. Jak je vidět konšelé soudili mírně a sami zúčastnění nebyli nijak otřeseni. Rozsudek se stal 28.6.1680 a milá vdova, našla si již v červenci téhož roku nového muže. Vdala se za Jana po nebohém Koutníkovi ze Starého Pelhřimova.

 

=================== 

 

 Velkým proviněním bylo v té době také smilstvo i když pojem smilstva byl v té době velmi široký. V „Manuálu" je uveden případ nešlechetného skutku, kterého se dopustil Michal Křepelka s osobou poddací ve vsi Vyskytná rozenou. Rozsudek zněl „aby vezmouce se a ten skutek pláštěm manželským přikryjíce, vystáli církevní pokutu. On, přestupník, se svíčkou, ona s metlami budou povinni stát před kostelem a dále opatřit se bez úhony poctivostí bytem z města, zhostit se. Avšak pro sešlost věkem jejího otce se jim má stát právní milost. Složí peněžitou pokutu 30 kop, kterýžto peníz má být vynaložen na vystavení kamenného frejlinku (pranýře) . Křepelka pak má uprostřed kostela pod svícnem s tou svou k... klečet a mají se vzít za sebe. Po smrti pak svého otce, kdyby něco podědil, složí peněžitou pokutu, již si musí vyjednat. Také tato pokuta bude dána na výše jmenovaný pranýř". Michal Křepelka se r. 1681 stal branným v Dolní bráně po Satanovi. Jeho žena Běta byla z Vyskytné, tedy svatba byla tam. Žili však v Pelhřimově a r. 1682 měli dceru Kateřinu a r. 1686 dvojčata Augustina a Marjánu. Roku 1684 zaplatil Michal za svou ženu 12 kop zhostu, aby ji vykoupil z poddanství.

==============


Dalšího smilstva se dopustila Marjána Havířová, která byla potrestána pětitýdenním vězením šatlavním. K tomu ještě má „v pokutě propadnout jednu krávu k záduší vyskytenskému", z toho usuzujeme, že byla poddaná z Vyskytné. Protože chudá jest, říká manuál, byla tedy pokuta jedné krávy přiměřená pro chudé lidi. K tomu pak „musí 3 dny stát u kolu s metlami a lotr její Jakub Benešům (asi z Proseče) má po vystálém již vězení zaplatit 10 kop gruntovních peněz".

 

                                     =============

 

V roce 1682 se píše v revizitaci, že z pustých gruntů ve Vyskytné zřídila pelhřimovská městská rada obecní dvůr. Z obecních dvorů se prodávalo hlavně obilí. O hospodaření na vyskytenském dvoře bylo zaznamenáno v „Manuálu pelhřimovské městské rady z r. 1680-1685" několik případů a to nepěkných, z kterých vyplývá, že na vyskytenském dvoře kvetlo zlodějství.
Například v r. 1681 měl dohled na vyskytenském dvoře pelhřimovský obecní starší Matěj Eusebio a ten řešil případ, kdy musel Šimon vysvětlovat, „co za zlodějství se děje ve dvoře vyskytenském. Děvečky odnesly 2 pytle lněného semena a odvedly za ně tři zlaté šafářce. Do Jihlavy za vaření donášejí 2 bezkrytky másla„.
Dne 2.3.1685 vedl stížnost Jan Weithoffer, obecní starší, jehož dohledu byl svěřen dvůr vyskytenský v r. 1684 , že jej Rokos pomlouvá „na cizopanství za zloděje, panských věcí uživače a bráče". Rokos se částečně přiznal a bylo rozhodnuto , že „pro nastávající Velikonoční slavnost má se mezi nimi státi přátelské porovnání" a tím byla nepěkná věc ve spisech ukončena.
Dne 12.4.1685 byl volán do rady vyskytenský myslivec Michal, aby podal zprávu, co slyšel, když si sousedé vyčítali krádež v tamním dvoře. I řekl, jak ten Kmochů Volatý, co již byl trestán pro zlodějství, vyčítal rychtářovému zeti a Páralovi, dotkl se i rychtáře, že ta pšenice bude perná. Řezníkovi vyskytenskému řekl, že je v tom 12 osob, ale jména nejmenoval. Voláni k výslechu byli
ještě Pavel Smutný, myslivec Michal podruhé, kdy do očí mu říkal (asi Smutný), jak vyčítal Matějkovi Janu zlodějství. Pavel Smutný nechtěl nic vědět, i byl dán do vězení. Hernovi vypravovala panská děvečka Mandelina, že prvnější šafář našel ve stodole dva strychy pšenice, nevěděla však, kam se potom poděla. Žito vynesl starý šafář v noci až k vratům. Také Tomáš, zeť Jelínků, nechtěje se k ničemu znáti, byl dán do vězení. Rychtář vyskytenský napřed nevěděl nic, po napomenutí však vyznal, že „Pavel Smutný s Janem Matějkovým si vyčítali zlodějství, o tom se v hromadě bili". Jemu pak že dal úředník Částka místo „zásevného" pšenice, sám že ji hned rozsál na pole. Dne 27.4. 1685 pak přednášel pan primátor, že „již vyzkoumal dokonale, kteří jsou ti zloději". I jest na tom snešení, aby byli ztresání a spokutováni". Protože se však jednalo jen o lidi poddané, nebylo třeba přesného zápisu, tedy jména jsme se nedozvěděli.

  ================

 

(Zpracováno podle "Manuálu pelhřimovské městské rady z let 1680-1685" - Karel Polesný, vydaného v r. 2005 Klubem přátel historického Pelhřimova).

==========================================

 

 

 Jiné příběhy, převzaté z knihy Lenky Martínkové, s názvem "Rozličná podání a události z dob minulých i přítomných. Zaznamenal P.Vojtěch Holý, děkan. L.P. 1883", vydáno r. 2009 Klubem přátel historického Pelhřimova a Muzeem Vysočiny Pelhřimov, si přečtěte níže :

 

      

Dne 20.6.1860 byl jmenován  pelhřimovskou městskou radou  za faráře do Vyskytné P. Vojtěch Holý. Ve Vyskytné pak pobyl následujících 16 let . Mezi jeho největší záliby patřila historie a zejména místní dějiny. Byl velmi skromným a nenáročným člověkem, který si v žádném směru nepotrpěl na okázalost. Vše, co kdy měl, postupně rozdal potřebným, takže po sobě nezanechal téměř žádné osobní jmění. Značně kritický byl jeho postoj k nekatolíkům a těžce se smiřoval s novými zákony, které podřídily školství stáním institucím.
P. Vojtěch Holý zachytil dění ve Vyskytné i vzpomínky předchozích farářů.

 

 

===============

 

Že se ve Vyskytné kradlo nejenom na Panském dvoře , ale i na faře popisuje P. Holý takto:
„Ve Vyskytné na faře mi bylo ledacos někdy ukradeno. Jednou jsem měl jeti na pouť do Dušejova co poutní kazatel. Čeledín, chtěje přistrojiti vůz, vejde pod kolnu a aj! Dvě kola od vozu jsou pryč. Byla tehdy pověst, že je ukradl Kaprál.
Jednoho jara mi bylo několik oulů včel vyloupeno. Byla pověst, že med z těch oulů byl vyhříván u kováře Famfulkového recte Potěšila.
Jindy vloupali se zloději do sklepa, odnesli odtud ošatku vajec, několik lahví piva a láhev s kostelním vínem.Tehdy se také vlámali do prostředního kvelbu. Jindy se vlámali do kvelbu vedle kuchyně, odtud ukradli děvečce sukně.
Opět jindy vešli zloději do kvelbu, z něhož nyní pokojík jest vedle čeledníku, ze dvora. Vylomili tam cihly a mříž ze zazděného zamřížovaného okénka a vlezli do kvelbu prostředního. Hospodyně, uslyševši v kvelbu šramot, mne vzbudila. Já vzal hůl do ruky a šel jsem ke kvelbu. Zavíral jsem ho na petlici a při tom jsem vykřikl. Řetěz mi z petlice sklouzl. Zavěšuji podruhé řetěz na petlici, avšak v tom okamžení vytrženy mi z ruky dveře a zloději se hrnou ven. Jednomu jsem dal několik ran holí, až klesl na kolena. Třetí však zloděj mi dal mříží vylomenou ránu do hlavy, až jsem na kolena padl. Jizva po té ráně podut na hlavě znalá. Měl jsem podezření, že se zloději byl můj pohůnek. I mám za to, že se ve Vyskytné asi dobře vědělo, kdo ti zloději byli".

 

============

 

Ve Vyskytné se vloupal zloděj příjmením Vlk do jednoho stavení a při tom jedné osobě násilí učinil. Dceru z toho pošlou jsem co starší osobu pochoval. Jmenovali jí lidé "Marjánka Vlková". Tento zlosyn byl zde v kriminále, kde předvídaje, že do tuhého žaláře do Prahy na dlouhou dobu odvezen bude, se oběsil. Zahrabán před cihelnami na rozcestí tu, kde se silnice v cestu k Myslotínu počíná.

 

============

 

Toho roku, než jsem se dostal do Vyskytné, zůstaval v prvním stavení v pravo od silnice v Sedlištích na straně ku Kladinám u familianta Marouska podruh Herna. Tento měl v zahrádce před stavením včely a ty mu byly vyloupeny. I došel Herna do města pro četníka: Tento u Marouska hledal a nalezl plásty vyloupané v máselnici ve stodole. Četník zavěsil máselnici Marouskovi na záda a tento musil do Pelhřimova vrtěti. To mi bylo známo, avšak nevěděl jsem, kterak na to Herna přišel, že mu jeho hospodář včely poškodil. Byl jsem jedenkráte v Zachotíně u pana faráře Žáka. Byl tam též pan učitel Ptáček, dobrý to včelař. Tento se mne ptal, zdali vím, jak Herna zloděje vyšpehoval. A vypravoval mi potom toto. Četník se tázal Herny:"Jakým svědomím to můžete tvrditi, že vaše včely Marousek vyloupal?" Na to Herna: "Pane četníku, já to vím dobře. Když jsem u včel v zahrádce přemýšlel, kdo tím škůdcem asi jest, spatřil jsem všední kalhoty hospodářovy vyprané na plotě viseti. I napadlo mi, nejspíše požil mnoho sladkého, a pak bylo třeba mu kalhoty vyprati. Pásl jsem tedy po hospodáři, až půjde na stranu, a když jsem ho vyčíhal, tak jsem toho lízl, a ono to bylo sladké."

 

============

 

Když byl Liška ve Vyskytné ještě půlmistrem (purkmistr), zabil vepře. I odebral se do Rychnova, aby tam koupil žemliček do jelit. Koupil tam mimo žemliček, jež do velké pleny zavázal, též sůl, a aby dobro vyskytenské nescházelo, též do soudečku kořalky. Byl tehdy v Rychnově zedník z Pantoflíkové pazderny Herna a Smutný. Liška si to své koupené naložil na Hernův vůž a opustili Rychnov na cestu k Vyskytné. Za Rychnovem si vzpomněl Liška, že ještě na cosi zapomněl a vrátil se tam zpět. Herna se Smutným jeli pomalu napřed. Než přišlo jim ze soudečku si ucucnouti, A nalili si tolik, že pak zbloudili. Místo k Vyskytné jeli k Borovinskému. Borovinské dali také zavdati. Odtud jeli okolo farské louky Fialky k Vyskytné, a sice horní farskou cestou nad farním křížkem. Tato cesta jest velmi úzká a na mezích okolo cesty jsou pole selskými kameny hrazena. Kuba Bousků, maje tehdy ode mne kus pole najatý, vypůjčil si ku vození mrvy na tože pole od kupce velký vůz. A tu se stalo, že když dolů z pole rychleji jel, vícero těch velkých kamenů z mezí vozem dolů strhl. Mezi ty pak kameny vjel Herna se Smutným, a tu nemohli ani kupředu ani zpět. I vypřáhli koníka, ubírali se k Vyskytné, vůz s nákladem na místě tom státi nechavše. Jsouce opilí, nevěděli, kudy jdou. I přišli s koníkem k faře ku zadním vratům a tloukli bouřlivě na vrata, aby se jím otevřelo. Toužimský na blízku přebývající slyšel to neobyčejné bouření. I vyšel ven, chtěje zvěděti příčinu toho, a poznal, dále přiblíživ opilého Hernu se Smutným. Oslovil je hněvivě, proč takový povyk v noci činí. Tu mu jeden odpověděl: "Protože nás tam pustit nechtějí!" Nato Toužimský: "Ty jedno hovado! Myslíš, že jest to hospoda? Vždyť jest to fara." Tu vedl zedník Herna koníka přes políčko farní za stájemi ležící ku tarasu, na kterém se plot lišatkový, půl sáhu vysoký, nacházel., a tu koníčka ku přeskočení plotu pod taras pobízel slovem: "Hop! - Hop! - Hop!" Toužimský vida, že chlapi nevědí, co činí, vzal koníka a odvedl ho kolem plotu na cestu. Opilci šli dále a i tu bloudil Herna, an s koníkem do rybníka zašel.  Druhého dne šel Liška hledati vůz. Vůz sice nalezl, avšak věci na něm uložené, plenu se žemličkami, pytel se špalkem soli, a soudeček s kořalkou tam nenalezl. Šel na to se žalobou ku představenému Borkovi (recte Maršikovi). Tento rozsoudil věc tak, aby každý z těch tří, totiž jak Herna a Smutný, tak též Liška, jednu třetinu té ztráty nesl, poněvač všichni tři tu ztrátu zavinili.

 

============

 

Když byl zemřelí P.Antonín Michálko ve Vyskytné farářem, byla tam jedna padlá ženská chromá, majíc nohy prsty k sobě obrácené. Tato měla kluka rozpustilého tak, že pan farář ho nechal veřejně potrestat, k čemuž i matka zavolána byla. Když byl kluk ten vyplácen, dělala matka jeho před školou křik,volajíc: "To jest kněz? To jest kněz? On mi to dítě tak rasuje! Ó moje drahé urobátko! Já jsem si bídně k němu pomohla! A on mi je tak rasuje!"

 

============

 

 

 

Za P. Michálka bývalo ve Vyskytné na podzim mnoho tažného ptactva: sýkorek, čečetek, íkavců, kvíčal. Okolní kněží chytávali sýkorky v boudách na rozskřipce a také na hastroše. Boudy byly z chvoje, malé, co by se v nich člověk byl mohl ukrýti. Do té čihař vlezl, děrou vstrčil rozskřipec a pískal píšťalkou na sýkorky. Tyto, pískotem vábeny, sedaly na rozskřipec, na kterém jim byly nožičky drátem přidrženy, načež je čihař zmáčknutím zabíjel. Hastroš byl velký plátěný chojí pošitý plášť, v kterémž se čihař na vhodné místo postavil, a tak jako v boudě čihařské si počínal. Měli čihadla i farář mladobřišťský P. Ludolf, lokalista zachotínský, nápotomní to děkan řečický P. Pirchman, rodák pelhřimovský, a dvě čihadla, jedno v křížnici, druhé na kopcích, kde býval farní les, měl P. Michálko, farář vyskytenský. Než začalo číhání, sešli se, poněvadč prý pro čižbu se dlouho nebudou viděti. Avšak nemohouce dlouho bez vzájemné návštěvy zůstati, hleděli přece jeden druhého navštíviti.

Jedenkráte navštívil záhy ráno P. Pirchman do Vyskytné P. Michálko. Přikradl se opatrně k čihadlu a lehl mu do humence. P. Michalko, pohlédna na humenec, zda-li tam ptactvo nějaké padlo, uzřel tam ku svému překvapení tak neobyčejného íkavce. I nemeškal síta zatáhnout, aby ho polapil.

Bývalo tehdy ptactva mnoho. P.Michalko, jak čižba započala, míval den co den k jídlu ptáky. Míval ptáky zastrkané na půdě v obilí, aby se nezkazili.  V zimě, kde pro sníh nebylo možné se navštěvovati, pletli síta a opravovali je pro čižbu budoucí. Čižba započínala po sv. Lukáši (18.října), který byl těch čihařů patronem.

 

============

 

Výminkář Červenka, když dostal na podzim výmiňku, udělal si bene. Přišel do Vyskytné do hospody, dal si tam pečeni, chleba a kořalky, všechno najednou. Byl to muž velký. Jednou přišel do hospody, dal si nalíti půl žejdlíku kořalky. Podali mu ji ve sklenici. On ji překlopil do huby, avšak hned ji do sklenice vrátil, řka: "Máte malou míru! To není půl žejdlíku kořalky! Do mojí huby se vejde zrovna půl žejdlíku a tu jsem neměl hubu plnou." Museli mu dolíti. A když vpustil na to kořalku do huby, polkl ji, řekl: "Tohle byla míra pravá. mělť jsem hubu plnou!"

 

============

 

 

 

Ve Vyskytné bývalo sněhu jako na Šumavě. Z dolní strany, když někdo zemřel sotva mrtvolu z chalupy dostali. Chalupa Řeřábkova byla jednou do třetího dne pod sněhem. Aby mohl chalupník ku krávě, prolomil stěnu v sednici, kterou se k ní dostali, by mohla býti pokrmena. Třetího dne jim lidé pomohli sníh od chalupy odházevše. V Jankově jezdili jedné zimy přes ševcovu chalupu do lesa. U Kalců mohli zezadu přijíti přes stodolu do dvora. Chtěli-li do stodoly, strčili dolů žebřík do jámy ve sněhu vyházené a tu teprve dvířka u stodoly otevřeli.
Pan farář Michálko jednou zabloudil, a byl chozením tak utýrán, že z místa již nemohl, a pomyslil , že již na tom místě musí zmrznouti. Vzpomněl si pak na jednoho humpoleckého soukeníka blízko u farní louky Fialky zmrznuvšího, jemuž vrány oči vyklovaly, chtěl si okolo hlavy zatočiti plášť, aby se i jemu po zmrznutí podobně nestalo. I začal se modliti a Pána Boha o přispění prositi. A hle, tu se cítil posilněn, že se odhodlal ještě dále jíti. Přišel pak ku chalupě Borovinského k oknu, na něž klepal, by mu šli naproti a do stavení ho odvedli. Kdyby byli jeho klepání na okno neslyšeli, byl by musil u téhož okna zmrznouti.
Jednou jel pan farář Michálko do Nového Rychnova. Když chtěl navečer domů do Vyskytné, bránil mu v tom pan farář rychnovský, dáveje mu výstrahu, že není radno s nocí do Vyskytné jeti. I radil mu, by v Rychnově do rána zůstal, pak že bude záhy domů odjeti. Pan P. Michalko rady té uposlechl a přes noc v Rychnově zůstal. Ráno vyjel z Rychnova o půl sedmé hodině. A kdy asi přijel domů do Vyskytné jen dobrou hodinu vzdálené? Teprv odpoledne o půl třetí hodině. Jezdili stále sem tam, aniž věděli, kde jsou. Avšak vícekráte přijeli na totéž místo. Byliž po dlouhém ježdění unaveni a utýráni, pravil k čeledínovi" „Pusť koně, snad sami spíše cestu pravou naleznou, nežli my! "Čeledín pustil tedy koně aby šli kam jim libo, a ejhle! Ti přijeli na totéž místo, na kterém již mnohokráte byli. Tu se počne čeledín za ušima poškrabávat, a najednou zvolal :"Vždyť jsme doma!" Byli na poli blízko fary vyskytenské.
Když sníh silně vál, bývala vrata u fary vyskytenské otevřena. Tu vítr vyvál sníh z farního dvora na palouk Filipův naproti ležící. Byla tu jednou velká závěj z palouku toho přes úvoz, přes vysokou zahradní zeď, takže i okno prvního pokoje zaváto bylo a jen nejvyšší tabule okna ze sněhu koukala. Přišel jednou zachotínský lokalista P. Pirchan do Vyskytné. Chtě čtveráctví provésti, šel po závěji až k té ze sněhu vyčuhující tabuli okna a zaklepav na ni, zavolal: „Lidé! Prosím vás, kudy se k vám dostanu?" Hospodyně, jsouc právě v pokoji tom, poznala dle řeči velebného pána zachotínského. Zavolala rychle děvečky, poroučejíc jim, aby vzaly lopaty a cestu velebnému pánu proházely. Zapomněla, jsou jako pomatená, že vraty dokořán otevřenými cesta jest dosti široká.

 

===========

 

Zemřelý P. Marián Komárek, člen řádu piaristů, rodák pelhřimovský, vyprávěl toto. V době, kdy se hledělo učení kacířské vyhubiti, byl ve Vyskytné jeden sedlák, u kterého se knihy kacířské nacházely, z jejichžto čtení se blud stále udržoval. I bylo potřebí ty knihy vypátrati a je pak zabaviti. Do domu sedláka toho přišel jednou cizí člověk a ptal se sedláka, zdali by ho do služby nepřijal. Otázán člověk ten, zdali práci vši dobře umí, odpověděl: „Umím rozličné práce, a co bych snad dobře neuměl, vždyť mi to ukážete!". Ten do služby přijat, pracoval člověk ten dobře a věrně. Jméno jeho bylo Honza. Sedlák měl Honzu rád a po nějakém čase se ho ptal:"A umíš-li také číst?" Když Honza přisvědčil, tu mu rozkázal sedlák také čísti. Když pak sedlák ledacos bludně vysvětloval, tu Honza často výklady sedlákovy opravoval, takže selka často říkávala: „Ten náš Honza má za ušima, on to lépe umí nežli ty!" Po nějaké době zavolal si sedlák Honzu a pravil k němu:" Vidíš, Honzo, ty jsi hodný člověk a umíš tak hezky čísti. Pojď, já ti ukážu, kde ty knihy mám ukryté." Nato obrátil velký špalek ve světnici se nacházející, byl to nátoň, na němž se při vyrábění hospodářských potřeb dříví štípávalo a osekávalo, spodem nahoru a vespod špalku vyhloubeném byly knihy ukryté. I doložil při tom:" kdyby to ty papeženci věděli, brzy by nám je sebrali."
Po několika dnech přišla do domu téhož sedláka komise a s ní byl také katolický kněz. Selka hned poznala v knězi tom posavadního čeledína Honzu i mrkala na sedláka, aby se toho dovtípil, čemuž však sedlák nerozuměl. Nato oslovil komisař sedláka:"U vás se nacházejí kacířské knihy. Kde je máte?" Sedlák zapírá a chce komisarovi truhly, almary atd. zotvírati. Než komisař jde k nátoni, nechá ho obrátit, a knihy z něho vybírá. Kněz ten prý pak byl ve Vyskytné farářem. Dočetl jsem se však ve článku jednoho časopisu, že kněz ten byl členem tovarižštva Ježíšova. Selka řečená prý pak často opakovávala:"Vždyť jsem já vždy říkávala: Ten Honza má za ušima!"

                                                    ================

 

Díky P. Holému se dozvídáme jak ve Vyskytné prožívali obyvatelé pruskou válku v r. 1866. Ve svých vzpomínkách píše:

„Přes Vyskytnou k Počátkům a k Rakousím se táhlo po celý jeden den množství utíkajících, v noci pak to bylo ještě hustěji. Ve Vyskytné lidé šatstvo a jiné zboží ukrývali do jam, zazdívali do sklepů a podobně. S koni a s mnohým lepším kusem dobytka se utíkalo. Měl jsem jednu velmi pěknou krávu, tu jsem nechal dovésti k otci svému do Pelhřimova, maje za to, že ve městě bude jistější, nežli na vsi.
Jednou povstal pokřik, že Prušáci táhnou od Rychnova. Byl to povyk! Já, ač jsem nikdy koni takřka neřekl ani hý nebo hot, jsem, ač jsa bez kabátu, vzal kobylu a utíkal jsem s ní, až by za mnou čeledín přišel. S koni na to odjeli k Branišovu přes Sedliště a na večer přijeli zpět domů. Podruhé ujíždělo při podobném pokřiku vše k Vackovi, k chalupě to nad Rychnovem v lese stojící. Tam bylo velké množství lidí. Ráno se vše vrátilo domů. Jindy vyšel jsem z fary, a hle, před Toužimskými bylo lidí, kteří u Kubové stodoly čekali, až přestane pršet, aby do lesů utekli. Asi desetiletý klouček Koutníků tam stál, maje na sobě tátovu kazajku, tátův široký klobouk a v ruce dlouhou tlustou hůl jako bača z uhersko-moravského pomezí. Mnozí si dali ode mě říct, že se domů vrátili. Kovářka z posledního stavení na Pražské silnici seděla na vozíku, u něhož byly krávy zapřaženy, majíc ve vozíku s sebou živobytí, totiž chléb, máslo a podobně. Vjela do předposledního stavení za farou pod kolnu, kde přenocovala. Ráno se vrátila s potahem a nákladem domů. Nebylo divu, že se lidé před Prušáky tak báli, neboť vojáci ti, vtrhnuvše do Čech, si zle počínali".
Jiná vzpomínka : „Přes Pelhřimov ujíždělo naše vojsko z magacíny do Rakous. Trvalo to tažení s magacíny přes jednu noc. Za těmi táhly dvě setniny myslivců. Ty se pak daly cestou k Jihlavě. Byli to samí rekruti. Do Vyskytné přišli celí unavení asi v sedm hodin, když se mělo snídati. Tu ubožáků lidé napořád své snídaní postoupili. Do fary jich přišlo asi jedenáct a prosili o krapet mléka. Přinesla jim hospodyně krajáče s mlékem a nakrájela jim na mísu krajíců chleba. Avšak nikdo z nich se chleba nedotkl, až když jsem jim řekl „Hoši, dejte se do toho!", chvatně pojídali. Po odchodu těch přišlo ještě několik jiných a prosili též o trochu mléka. Hospodyně šla pro něj, avšak tu zazní „Tradá! Tradá!" a vojáčkové v tomže okamžení museli odejíti. Vojáci když táhli okolo kostela, zanotili zbožnou vojenskou píseň. Nato, snad to bylo druhého dne, táhli Vyskytnou první Prušáci, dvě totiž setniny černých husarů, k Jihlavě. Zemřelý pan vikář Vrzák měl se na své kanovnické místo do Budějovic odebrati. Tu navštívil jsem ho, bych se s ním rozloučil. Druhého dne ráno asi o půl desáté hodině dívám se s fary novocerekvické oknem, a hle, tu vidím posla z Vyskytné pro mne, bych šel domů, že jsou tam Prušáci. Bylo ve faře třináct koní. Nato přišli z Jihlavy ubytovatelé a po nich přitáhlo v neděli, na sv. Vavřince do Vyskytné a do Branišova 1 050 mužů pod velením obrsta hraběte Haake. Ve faře byl vojenský prapor u bytu toho obrsta. Před síní stál vůz a u něho dva muži stráže. Po celou noc přijížděli a odjížděli štafety.
Po těchto přišlo vojsko jiné. Ve faře byl setník a poručík a šest vojáků. Schylovalo se k tomu, že by byli Prušáci co opanovatelé země již berni vybírali, avšak tu uzavřeno příměří. Toto vojsko tam pobylo asi šest týdnů. Po něm přislo jiné a tu byl, mimo sprosté vojáky, ve faře jeden nadporučík nebo setník. Po tomto přišli bílí husaři a ti byli Poláci. Prušáci mysleli,kdo ví jaké sympatie u Čechů najdou! Avšak přesvědčili se, že se o ně nedbá. Opatovští helvéti ti o nich s láskou velkou mluvili a nazývali krále pruského svým králem. „Náš král" , říkali, když o něm mluvili. Domnívali se mnozí, že vojsko do Opatova proto nepřišlo, že jsou tam evangelíci, avšak dostali brzo Prušáky jako jiní.
Před příchodem Prušáků jsem vyňal z atlasu mapy Čech a Moravy a uschoval jsem je ještě s jinou mapou Čech na půdě za trámy, aby se nepřátelům do rukou nedostaly. Avšak oni měli lepší mapy než my. Věděliť o každé sebepatrnější , sebeskrytější jednotě.
Po Prušácích přišla cholera. Ta místy strašně řádila". Ve Vyskytné zemřelo na choleru 29 osob.

=============

 

 

Úryvky z "Lidového herbáře" z Vyskytné:

 

Do Vlastivědného sborníku v roce 1926  napsala  obyvatelka

z Vyskytné Julie Holá tyto rady:

 

Jak se zbavit krtků?

Vezmi několik rolniček, před slunce východem nad krtčími hromadami zvoň a krtci se ztratí.

 

Proti obtížným štěnicím:

Vezmi z konopě (asi konopí) list a semeno, polož to do postele a kde která štěnice nožičky natáhne.

 

Proti housenkám jestli stromům ubližují:

Shromáždi na Popeleční středu všechen popel a schovej jej. Před východem slunce sypej ten popel okolo stromů a nebudeš housenky více viděti.

 

Kterak poznáš urodí-li se budoucí  rok obilí:

Když je slunce na štíru a půlnoční větry silně foukají, tak se nerado urodí obilí, neb skrz takové větry se zadržují deště a tudy narůstají suchem červi, kteří zrna sbírají, ale kdyby mokro bylo, zahynuli by takoví červi.

 

Med zkoušeti je-li míchaný neb ne:

Dobrý a spravedlivý med musí býti čistý a prohlídající a zlaté barvy, musí se táhnouti tak jako nitě, a když s takovým medem s rukama zacházíš, neušpiníš se jako míchaným a nečistým medem.

 

 

 

 =======================